Clara Bardésová, vnučka slavného zesnulého malíře, byla najata, aby zrestaurovala sérii obrazů, z nichž některé pocházejí ze středověku a které jsou uchovány v katedrále Notre-Dame v Paříži. Při osamělé návštěvě horní části budovy, když už turisté odešli, si všimne znetvořené siluety Ergastera, perverzního mučitele, o němž se domnívala, že je mrtvý a jehož další obětí mohla být spolu s profesorkou Albou Longou, nebýt toho, že na poslední chvíli  Komisař Tynianov zasáhl. Katedrála se za ní zavřela a zločinec, který ji zřejmě neviděl, zůstal uvnitř. Jakmile byla ve svém bytě, vyděšená zavolala Albu Longovi a ten kontaktoval Tynianova. Mezi nimi se za nitku přítomnosti tohoto vraha, specialisty na takzvanou «smrt tisíci ran», v katedrále dostaví strašlivé spiknutí, jehož katastrofální následky se očekávají v příštích dnech.

   Druhý rok Macronovy vlády. Jak jsme předpověděli v předchozí knize, Francie je ve znamení chaosu a zpustošení. Již dvacátou sobotu v řadě jsou ulice Paříže a hlavních měst země dějištěm násilné a nesmiřitelné konfrontace mezi lidem a policií, která ji bezpodmínečně vystavila rozkazům elity; která se antidemokratickým a korupčním postupem již tak defektního politického systému nelegitimně zmocnila všech mocenských orgánů a není ochotna ustoupit ani o píď masivním protestům celého společenského tělesa, jehož životní úroveň byla nebezpečně degradována různými předchozími vládami, v nichž již dominovalo,    I když ne s arogancí, s márnicí, s absolutním a neutuchajícím opovržením, které dělá nyní, zcela bez jakéhokoli humánního cítění vůči těm, kteří nemají jinou možnost než žít z placené práce.

   Důvěra lidu v jeho instituce byla nenapravitelně otřesena a v nejlepším případě bude trvat desetiletí, možná generace, než se obnoví. Skutečnost, kterou ještě před několika měsíci masy neviděly nebo nechtěly vidět, se nyní objevuje s tak ostrými a oslnivými konturami, že bolí zrak kontemplátora a pouze s nadměrnou a bezuzdnou dávkou pokrytectví a nestoudnosti, médií, také pod dlahou této elity, která je financuje a vlastní,    věří, že mohou zmírnit účinky tak působivého a mocného zjevení; Tím se jim však daří pouze prodlužovat a prohlubovat propast, která odděluje většinu lidových mas od oficiálních zdrojů informací, od jakékoli formy diskursu, který vychází od etablované moci, s výjimkou té, která je šířena, více či méně svobodně, novými komunikačními prostředky, prostřednictvím internetu a nejnovějších technologií. Z tohoto důvodu je mnoho novinářů násilně vykázáno z demonstrací.

Každou sobotu je srdce velkých francouzských měst, včetně Paříže, zahaleno do závoje slzného plynu, kouře z hořících aut a budov, které rezonují výbuchy rozptylových granátů, výstřelů LBD, proklamací, sloganů, urážek, výzev, provokací, zdobí je různé barvy nejrůznějších a protikladných vlajek, načmáraných praporů a žlutých vest, které  Dříve měly tytéž elity tu smůlu, že jim podle dopisu značky vnucovaly vyčerpávající katalog dobrých úmyslů, aby je průmyslově využily a učinily z nich lukrativní a exkluzivní obchod. Dnes každý vlastní jednu z těchto žlutých vest, z povinnosti, z opusu, z nutnosti. A malují města kyselým pramenem, citronovou barvou nebo řepkovou žlutí.

   Pořádkové policii bylo nařízeno, aby se zaměřila na tváře demonstrantů se zřejmým cílem šířit teror a ukončit demonstrace zbraní hrůzy a teroru. Už je tam asi dvacet jednookých lidí, kvůli těm gumovým projektilům, několik nohou a rukou utržených výbuchem granátů se slzným plynem. A policejní velitelé ponesou před dějinami nezměrnou odpovědnost za to, že uposlechli takových rozkazů nepatrné vládnoucí menšiny, která, aby si zachránila svá privilegia, neváhá zneuctít národ před světem, zmrzačit, bít, ponížit právě ty občany, které má povinnost chránit a vládnout jim. Nespočet šokujících svědectví ukazuje, jak policisté míří zbraněmi, zbytečně, vzhůru na tváře těch, kteří jsou tam, na ulici, která patří všem, aby bránili chléb a budoucnost svých dětí.

   Za pořádkovou policií jsou soustředěny hordy BAC, připravené k překvapivému nájezdu, bleskovému útoku, který udeří obušky, rukama, který tlačí a převrací svými obrněnými těly všemi druhy ochrany, který si vybírá oběť, ať už muže, ženu nebo teenagera, aby ji jakýmkoli způsobem srazil na zem.  Strkáním, taháním, chytáním za vlasy, pokud je to žena a nabízí lepší úchop, pak ji znehybní na zemi, přikryjí, skryjí před očima a cíli zvědavců, udeří jí hlavou o chodník, drží ji kolenem, celou vahou svého těla. Nakonec obklíčí jádra demonstrantů, obklíčí je a vhodí do jejich středu kanystry se slzným plynem.

   Dnes však diktatura nemůže dlouho vydržet, i když na sebe vezme slavnostní háv pseudodemokracie, primitivní náhražky demokracie, i když je obdařena impozantním a všemocným propagandistickým aparátem, protože existuje internet a mobilní telefony, které natáčejí a vysílají na místě scény, které zachycují, do města a do světa.

   Oligarchie, která věřila v konec dějin, a proto postupně odhodila část masky, zbožný a příležitostný závoj, který zakrýval její mravní ošklivost, je nyní ohrožena ve svém srdci, ve svém morku, v celém chrámu, kde je uctíván bůh lži, propagandy, prázdných mýtů a sobectví.   Aby se tváří v tvář krizové situaci nebála odhodit zbytek masky a otevřeně a upřímně použít násilí, pokud si udrží kontrolu nad silou.

   Vina za všechno toto opovržení, za všechen tento superlativní nepořádek však nemůže být přičítána jednomu člověku. Ačkoliv tento muž, Macron, přispěl s ohromnou efektivitou naprosto klamnými diskursivními formulacemi, hrozivými ve své nezodpovědnosti, bezdůvodně provokativním postojem, jehož přehnanou aroganci lze podle britských novin přirovnat pouze k jeho nekompetentnosti, aby na celou společnost v plamenech nenalil olej do ohně, ale benzín, petrolej,  Na národ hořící ze všech čtyř stran, na národ roznícený z vysoce výbušného důvodu, právě pro vysoký stupeň pravdy a spravedlnosti ve svých požadavcích.

Ne, nestačí,  aby jeden člověk vytvářel takový rozměr v chaosu, ve všeobecném rozhořčení, v konfrontaci všech těl a úrovní společnosti a dokonce i jejích institucí. Musel být také obklopen, jak by řekl velký latinskoamerický spisovatel, cafila de mampolones (jakési stádo neschopných), nejvelkolepější, jaké si lze představit. Nikdy v životě světa nebyla taková banda nekompetentních lidí viděna, jak zcela monopolizují všechny odpovědné pozice jednoho z velkých národů planety. Vzhledem k tomu, že v této vládě neexistovala skutečná politická strana s tradicí, byl absolutní souhrn nejvyšších státních úřadů, včetně ministerstev, udělen školákům, kteří během posledních prezidentských voleb klepali na dveře domů, aby dělali volební propagandu pro svého kandidáta. Tohoto kandidáta, který se odmítl zúčastnit primárek strany, v níž nikdy nebyl aktivní a které nikdy nevěřil, ale která mu byla užitečná k prosperitě a udržení se u moci. Celá tato četa nezkušených lidí, politických začátečníků, dětí rozmazlených kolébkou privilegovaných, se přes noc, aniž by tomu sami věřili, ocitla v postu ministrů s tím či oním portfoliem, podsekretářů toho či onoho ministerstva, poradců kabinetu posmrtného života. A společně vytvořili během několika měsíců největší krizi, která v západním světě vypukla po druhé světové válce.

   Ještě horší je, že jsou v popředí řešení toho, co by člověku typu de Gaulla nebo Mitterranda nestačilo.

   Až to skončí, jak nežádat zodpovědnost ne vůči tomuto stádu školáků, ale vůči nejvyšším finančním institucím a médiím, které to umožnily silou milionů a propagandou?

   V Evropské unii přitom ještě nikdy nefoukal protivítr tak zuřivě a hrozí, že volby naplánované na 26. května rozpoutají bezprecedentní bouři. Britové zatím nemohli odejít. Ocitají se jednou nohou uvnitř a druhou venku v nepříjemné přechodné situaci, která vyvolává frustraci, jejíž obrys přesahuje obrys ostrovů a sahá až k pevnině. Nejhorší by však bylo, kdyby se jim podařilo odejít a nestalo se vůbec nic. I když, skutečnou ranou, skutečnou katastrofou rozpadu, by byla skutečnost, že se nejen nic neděje, ale naopak to jde velmi dobře. A nemluvme o tom, jestli se jim daří lépe než dřív a lépe než nám.

   Východoevropské země již netolerují nekontrolovanou imigraci. Střední třída na Jihu je unavená z placení daní, nevidí výhody a chudne všem na očích. Dobře se daří pouze Německu, Nizozemsku, Dánsku a zemím, které se staly daňovými ráji. Ale člověk je hlas a melodie, litanie a další písně politické korektnosti už nejsou tak účinné jako kdysi, před revolucí v roce 2018.

   Situace je vážná.

https://books2read.com/u/3ROlQn